|
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z
předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně
o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. M. B., zastoupené JUDr. Tomášem
Doležalem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze10, U Hranic 3221/16, proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 22 Co 94/2008,
za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Zdravotní
pojišťovny Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Na Mičánkách 2,
Praha 10, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, se sídlem
Veleslavínova 3, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 22 Co
94/2008, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 22 Co 94/2008, jímž byl změněn rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 28 C 295/2005 tak,
že žaloba stěžovatelky, aby žalovaná, Zdravotní pojišťovna Ministerstva
vnitra ČR, jí byla povinna zaplatit 5.145,- Kč, byla zamítnuta.
Podstatou věci, řešené obecnými soudy, je, že stěžovatelka jako
provozovatelka nestátního zdravotnického zařízení uzavřela se Zdravotní
pojišťovnou Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "ZP MV
ČR") smlouvu o poskytování zdravotní péče a její úhradě pro praktické
lékaře a praktické lékaře pro děti a dorost. Vůči stěžovatelce následně
došlo ze strany ZP MV ČR k uplatnění regulačních mechanismů za 2. čtvrtletí
2004, které se týkalo překročení finančních nákladů na tzv. lékovou
preskripci. S tím stěžovatelka nesouhlasila a proto dne 19. 9. 2005 podala
na ZP MV ČR žalobu na zaplacení částky 5.145,72 Kč z titulu neoprávněného
majetkového prospěchu ZP MV ČR. Dne 1. 11. 2007 vydal Obvodní soud pro
Prahu 10 shora citovaný rozsudek, kterým stěžovatelce vyhověl.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek soudu prvého
stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud v podstatě
uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a
postačující skutková zjištění; věc však prý posoudil nesprávně po stránce
právní, neboť dospěl k závěru, že Dohoda o úhradě zdravotní péče pro 1.
pololetí roku 2004 mezi stěžovatelkou a zdravotní pojišťovnou je neplatná
pro rozpor se zákonem podle § 37 a § 39 občanského zákoníku a s dobrými
mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. V uvedeném případě byla -
podle odvolacího soudu - žalovanou pojišťovnou uplatněna pouze srážka za
překročení úhrad za předepsaná léčiva. Přitom pojišťovna byla na základě
smluvních ujednání oprávněna regulační srážku uplatnit, jestliže celkové
sledované "parametry nákladovosti" daného zdravotnického zařízení
převýší o více než 10 % celostátní průměr pojišťovny; s tím byla
stěžovatelka formou předmětné dohody s pojišťovnou seznámena. Soud uzavřel,
že započtení částky 5.145,- Kč tedy bylo po právu a není důvodu, aby byla
stěžovatelce vrácena, i když její argumentaci lze prý "do jisté míry
rozumět, leč na uvedeném vybočení ze stanovených pravidel to nemá schopnost
ničeho změnit".
II.
Stěžovatelka tvrdí, že předmětným rozsudkem Městského soudu v Praze byla
porušena její ústavně zaručená základní práva, zejména právo na soudní
ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 a dále práva
zakotvená v čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11, čl. 31 Listiny základních práv a
svobod, jakož i čl. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 11
Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že byla na základě
rozhodnutí o registraci OÚ Praha 9, spis. zn.: 63/92 ze dne 29. 12. 1992
provozovatelem zdravotnického zařízení se sídlem Lovosická 40, Praha 9. Dne
20. 8. 2001 uzavřela se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra České
republiky smlouvu o poskytování zdravotní péče a její úhradě pro praktické
lékaře a praktické lékaře pro děti a dorost. Na základě této smlouvy
zajišťovala poskytování zdravotní péče pro pojištěnce ZP MV ČR. Dne 19. 9.
2005 podala stěžovatelka na ZP MV ČR žalobu na zaplacení částky 5.145,72 Kč
s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení ZP MV ČR a namítala
částečnou neplatnost smlouvy. Dne 1. 11. 2007 vydal Obvodní soud pro Prahu
10 shora citovaný rozsudek, kterým stěžovatelce vyhověl. ZP MV ČR však
proti tomuto rozsudku podala odvolání, na základě kterého byl rozsudek
soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. Proti tomuto
rozhodnutí nejsou přípustné další opravné prostředky; stěžovatelka tedy
vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva
poskytuje a obrátila se tedy na Ústavní soud.
Věcně se podle stěžovatelky (pozn.: i podle obsahu napadeného rozsudku)
jednalo o to, že stěžovatelka v souladu se shora uvedenou smlouvou poskytla
v období 2. čtvrtletí roku 2004 zdravotní péči pojištěncům ZP MV ČR, kterou
následně ZP MV ČR vyúčtovala. Poté však došlo vůči stěžovatelce ze strany
ZP MV ČR k uplatnění regulačních mechanismů za 2. čtvrtletí 2004, které se
týkalo překročení nákladů na tzv. lékovou preskripci. Stěžovatelka ZP MV ČR
opakovaně zdůvodňovala nezbytnost překročení těchto nákladů; ani následné
smírčí řízení mezi stěžovatelkou a ZP MV ČR však nevedlo k vyřešení sporu,
neboť ZP MV ČR trvala na uplatnění předmětné regulační srážky. Dopisem ze
dne 8. 12. 2004 oznámila ZP MV ČR stěžovatelce uplatnění zápočtu předmětné
pohledávky, vzniklé z titulu uplatněného regulačního mechanismu za 2.
čtvrtletí 2004. Protože s tím stěžovatelka nesouhlasila, podala na ZP MV ČR
výše uvedenou žalobu, kterou koncipovala jako žalobu na vydání bezdůvodného
obohacení.
Stěžovatelka je toho názoru, že Městský soud v Praze, jehož rozsudek
napadá, postupoval v řízení nesprávně; omezil se prý v podstatě na pouhé
konstatování souladu ve věci uplatněné dohody o úhradě zdravotní péče pro
1. pololetí roku 2004 se "Závazným opatřením Ministerstva
zdravotnictví, kterým se vyhlašuji výsledky dohodovacího řízení o hodnotách
bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištěni
pro 1. pololetí 2004" a podle stěžovatelky nesprávně aplikoval
jednoduché právo; z konkurencí interpretačních alternativ, v nichž se zrcadlí
kolize ústavních principů, totiž vybral alternativu ústavně nekonformní a
tak způsobil porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rozebírá právní
předpisy a smluvní ujednání, regulující poskytování zdravotní péče, a
dochází k závěru, že z nich vyplývá povinnost zdravotní pojišťovny uhradit
jí - podle jejího názoru - odůvodněně poskytnutou zdravotní péči.
Uplatněním uvedeného regulačního mechanismu ze strany zdravotní pojišťovny
jí však prý byla taková úhrada, ve výši požadované částky, upřena.
Stěžovatelka konstatovala, že připouští ústavní konformnost určité regulace
úhrad za poskytnutou zdravotní péči, to však jen za podmínky rozumného
vztahu proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíly.
Zdůraznila, že i v předmětném období, tedy ve druhém čtvrtletí roku 2004,
poskytovala hrazenou zdravotní péči lege artis v souladu s právními
předpisy, bez zbytečných nákladů a vedla o tom řádnou dokumentaci o léčení
pojištěnců. Neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtované zdravotní péče přitom
v tomto období nebyla stěžovatelce ani vytknuta ani prokázána. I přes to jí
však byla daná částka stržena na základě uplatnění regulačních mechanismů.
Jak z obecně závazných předpisů týkajících se této oblasti, tak z předmětné
smlouvy o úhradě zdravotní péče přitom vyplývá povinnost pojišťovny uhradit
stěžovatelce zdravotní péči, pokud byla poskytnuta odůvodněně - tedy
zejména bez zbytečných nákladů, ale vždy se zřetelem k tomu, aby potřebného
léčebného efektu bylo dosaženo s ohledem na individuální zdravotní stav
pojištěnce. Podle stěžovatelky se tedy v daném případě jedná o hrazení
zdravotní péče (na kterou měli pojištěnci právo) samotnou stěžovatelkou
namísto zdravotní pojišťovny. Po uplatnění regulačního mechanizmu tak
stěžovatelka pracovala více než polovinu 2. čtvrtletí roku 2004 zdarma,
tzn. že hradila zdravotní péči občanům ze svého.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil.
III.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své
(napadené) rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky jako vedlejší
účastník řízení v obsáhlém vyjádření zejména uvedla, že záměrem
stěžovatelky je pouze další přezkum rozhodnutí obecných soudů; otázku
uplatnění regulační srážky vůči stěžovatelce považuje za řádně meritorně
projednanou a právně posouzenou v rámci příslušnosti soudů první i druhé
instance. Pokud ústavní stížnost napadá principy regulačních omezení
spojených s překročením preskripčních limitů, přijatých jako výsledek
dohodovacího řízení o hodnotách bodu, výši úhrad a regulačních omezeních,
je zdravotní pojišťovna přesvědčena, že dohodnutá a posléze smluvně
zakotvená regulační omezení jsou zcela ústavně konformní. Podle názoru
pojišťovny samotná regulační omezení byla dohodnuta tak, aby šetřila práva
a zájmy účastníků systému veřejného zdravotního pojištění, včetně
oprávněného zájmu na dosažení zisku přiměřeného rozpočtovým možnostem
veřejného zdravotního pojištění.
V dalších částech se vedlejší účastník vyjádřil ke stávajícímu systému
veřejného zdravotního pojištění, k povaze prostředků veřejného zdravotního
pojištění a hospodaření s nimi, k postavení a úkolům zdravotní pojišťovny a
ke smlouvám mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními.
Vedlejší účastník v závěru zopakoval, že je přesvědčen, že napadený
rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán v souladu s právními předpisy a
že obecné soudy postupovaly správně. Proto navrhl, aby byla ústavní
stížnost zamítnuta.
Ústavní soud shledal, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění
věci; účastníci řízení s tím ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
souhlasili (presumovaný souhlas), a proto bylo od ústního jednání upuštěno.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním
orgánem" či běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a
že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud
postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad
spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá
judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud však také ve své konstantní judikatuře již mnohokrát vyslovil,
že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům příliš
formalistický postup; zdůraznil přitom mj., že povinnost soudů nalézat
právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu,
ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam,
kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např.
nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. 19/98, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19).
Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno
stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního
práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod.
Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech:
základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako
regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem
jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku
svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s
principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na
základním právu a svobodě (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99, Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 9).
Meritem dané ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy,
rozhodující ve věci, ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné
právní předpisy a v tomto smyslu i smluvní ujednání mezi stěžovatelkou a
zdravotní pojišťovnou.
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy
je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu,
které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Městský soud v
Praze, rozhodující v této věci jako odvolací soud, se však podle
přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný
případ shora naznačeným způsobem nevypořádal.
Ve vztahu ke konkrétnímu zkoumanému případu je podle názoru Ústavního soudu
zřejmé, že soudy řádně zjistily skutkové okolnosti věci a správně
konstatovaly i existenci příslušných právních předpisů, které bylo nutno ve
věci aplikovat. Městský soud v Praze však zůstal ve své argumentací v
podstatě pouze v oblasti podústavního práva a ústavní rozměr při posuzování
obsahu předmětné smlouvy mezi stěžovatelkou a ZP MV ČR v zásadě opominul. V
daném případě se přitom vyskytlo několik významných okolností, na které
stěžovatelka od počátku řízení upozorňovala, a pro které by bylo podle
přesvědčení Ústavního soudu očividně nespravedlivé striktně trvat na
závěrech, ke kterým Městský soud v Praze dospěl.
Na prvním místě je to skutečnost, že se Městský soud v Praze v podstatě
vůbec nezabýval námitkami stěžovatelky, které uváděla od počátku řízení,
zejména tím, že opakovaně zdůvodňovala nezbytnost překročení finančních
nákladů v inkriminované době (2 čtvrtletí 2004); lze souhlasit se
stěžovatelkou, že uvedený soud se v zásadě omezil na pouhé konstatování
souladu ve věci uplatněné dohody o úhradě zdravotní péče pro 1. pololetí
roku 2004 se "Závazným opatřením Ministerstva zdravotnictví, kterým se
vyhlašuji výsledky dohodovacího řízení o hodnotách bodu a výši úhrad
zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro 1. pololetí
2004". Argumentace stěžovatelky, poněkud jinými slovy vyjádřená i v
ústavní stížnosti, kdy zdůraznila, že i v předmětném období poskytovala jen
nezbytnou (hrazenou) zdravotní péči lege artis v souladu s právními
předpisy a bez zbytečných nákladů, leč vždy se zřetelem k tomu, aby potřebného
léčebného efektu bylo dosaženo s ohledem na individuální zdravotní stav
pojištěnce, tedy zůstala bez relevantní odpovědi.
Ústavní soud konstatuje, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v
hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která
vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - jestliže ji účastník
řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu
posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem
odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští
se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod.
Ke shora uvedeným námitkám stěžovatelky však městský soud - jak již bylo
uvedeno - nezaujal podrobnější stanovisko; v zásadě pouze odkázal na -
podle něho - jasné znění předmětné smlouvy, bez ohledu na to, že taková
paušální interpretace, bez rozlišování zvláštností konkrétního případu, je
ústavně neakceptovatelná. Tím došlo i k porušení práva stěžovatelky na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I Ústavní soud spatřuje podstatu věci v ústavněkonformním posouzení otázky,
zda stěžovatelka v daném období překročila sporné náklady z nezbytných
důvodů, tedy aby nutného léčebného efektu bylo dosaženo s ohledem na
individuální zdravotní stav konkrétních pojištěnců. Na tuto otázku je třeba
se zejména zaměřit v novém řízení a případně v tomto směru doplnit
dokazování.
Ústavní soud poukazuje v této souvislosti na závěr vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3507/2008 (i když
skutkové okolnosti případů jsou poněkud jiné), podle něhož pokud
zdravotnické zařízení poskytlo nutnou a neodkladnou péči pojištěnci
zdravotní pojišťovny, je příslušná pojišťovna povinna tuto péči uhradit i v
situaci, že byl dohodnutý finanční limit v daném období vyčerpán. Uvedený
závěr považuje i Ústavní soud za ústavně plně konformní; je však třeba
doplnit, že tento závěr - sám o sobě - nepokrývá všechny v úvahu
přicházející případy, kdy lze smluvně dohodnutý objem zdravotní péče
překročit (např. nárůst počtu pacientů dané pojišťovny, preskripce léků u
chroniků apod.).
Ústavní soud dodává, že celá tato problematika vztahů mezi pojišťovnami a
poskytovateli zdravotní péče je natolik zásadní, že sama výše žalované
částky v této souzené věci relevantní není.
Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno podle § 82 odst. 3
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
|