Ročník 2012

SBÍRKA PŘEDPISŮ
ČESKÉ REPUBLIKY

PROFIL PŘEDPISU:

Titul předpisu:

Nález Ústavního soudu ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ve věci zrušení § 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a některých ustanovení zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a návrhu na zrušení některých dalších zákonů

Citace: 437/2012 Sb.

Částka: 160/2012 Sb.

Na straně (od-do): 5538-5646

Rozeslána dne: 10. prosince 2012

Druh předpisu: Nález

Autoři předpisu: Ústavní soud

Datum přijetí: 27. listopadu 2012

Datum účinnosti od: 10. prosince 2012

Platnost předpisu: ANO

Pozn. k úč.:

Hesla rejstříku:

(budou doplněna až po uzavření ročníku podle věcného rejstříku redakce Sbírky zákonů)

Vydáno na základě:

Předpis mění:

435/2004 Sb.; 372/2011 Sb.

Předpis ruší:

Text předpisu:

437

 

NÁLEZ

 

Ústavního soudu

 

Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 1/12 dne 27. listopadu 2012 v plénu složeném z předsedy soudu a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formán­kové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu skupiny poslanců Po­slanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Jeronýmem Tejcem, na zrušení zákona č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, zákona č. 364/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, zákona č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zákona č. 366/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zákona č. 367/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zákona č. 369/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění poz­dějších předpisů, a některé další zákony, zákona č. 370/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, zákona č. 375/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zdravotních službách, zákona o specifických zdravotních službách a zákona o zdravotnické záchranné službě, zákona č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření, zákona č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření, a zákona č. 428/2011 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém spoření a zákona o doplňkovém penzijním spoření, eventuálně na zrušení 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb., 18a odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 366/2011 Sb., ve slovech „a osobami vedenými v evidenci uchazečů o zaměstnání54), a 121 odst. 1 a 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), eventuálně o návrhu vedlejšího účastníka na zrušení 70 až 78, 114 odst. 1 písm. g), 117 odst. 1 písm. e), f), g), n) a r) a odst. 3 písm. d), e), f), g), h), i) a m) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), eventuálně o návrhu vedlejšího účastníka na zrušení 4 odst. 5, 14, 28 odst. 2, 35, 36 odst. 3, 5 a 6, 45 až 47, 48 odst. 1 a 2, 50, 52 až 54 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních služ­bách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), za účasti Poslanecké sněmov­ny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupené JUDr. J. M., advokátem, a skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Vojtěchem Filipem, jako vedlejších účastníků řízení,

takto:


I. Ustanovení 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb., se ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

II. Ustanovení 121 odst. 1 ve slovech „a to po dobu nejdéle 36 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, není-li dále stanoveno jinak", včetně čárky jim předcházející, odst. 4 věty první ve slovech „nejpozději však uplynutím 36 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona", včetně čárky jim předcházející, odst. 4 věty druhé a odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), se ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

III. Ustanovení 76 a 77 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), se ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

IV. Ustanovení 36 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), se ve slovech „Platnost dříve vysloveného přání je 5 let." ruší dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

V. Ve zbývající části se návrh zamítá.

 ------------------------------------------------------------

 

Odůvodnění Nálezu  Ústavního  soudu Část II:

Nepřípustný retroaktivní účinek povinnosti nové registrace poskytovatelů zdravotních služeb.

 

33. Navrhovatelé se nakonec domáhají zrušení přechodných ustanovení § 121 odst. 1 a 5 zákona o zdravotních službách, stanovujících povinnost nové registrace provozovatelů nestátních zdravotnických zařízení podle dosavadního zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů.

34. Úvodem své argumentace uznávají, že zákonodárce má právo stanovit nové, třeba i přísnější podmínky pro provozování podnikatelské činnosti a současně zákonem uložit těm, kdo tuto podnikatelskou činnost vykonávají, aby tyto podmínky do určité zákonem stanovené lhůty splnili. Jejich případné nesplnění by přitom mohlo být důvodem k odnětí podnikatelského oprávnění v příslušném řízení. Neztotožňují se však s řešením, podle něhož pozbývá podnikající fyzická nebo právnická osoba dosavadní oprávnění ze zákona, tedy bez jakéhokoli správního řízení, aniž by nesplnila některou z nově stanovených podmínek.

35. Podle napadených ustanovení mohou provozovatelé nestátních zdravotnických zařízení provozovat podnikatelskou činnost, k níž získali oprávnění na základě dosavadní právní úpravy, pouze 36 měsíců od nabytí účinnosti zákona o zdravotních službách. Chtějí-li tyto služby poskytovat i po uplynutí této lhůty, musí do 9 měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona podat žádost o nové oprávnění k poskytování zdravotních služeb, v důsledku čehož musí znovu předkládat již jednou předložené doklady o své odborné způsobilosti k výkonu povolání, o splnění podmínek pro věcné a technické vybavení zdravotnického zařízení nebo o schválení již jednou schváleného provozního řádu zdravotnického zařízení příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví. Rovněž musí opětovně dokládat svou bezúhonnost, zdravotní způsobilost i oprávnění užívat prostory, ve kterých poskytují zdravotní služby.

36. Důsledky napadených ustanovení mohou být v některých případech mnohem závažnější než pouhé „zcela zbytečné“ administrativní obtěžování dosavadních provozovatelů nestátních zdravotnických zařízení. Tuto skutečnost navrhovatelé demonstrují na příkladu lékaře provozujícího soukromou lékařskou praxi, jenž získal registraci nestátního zdravotnického zařízení na základě toho, že absolvoval atestaci druhého stupně, tedy svého času zkoušku opravňující k výkonu funkce primáře, např. v oboru interního lékařství. Správní orgán dospěl oprávněně a v souladu s tehdy platnými právními předpisy k závěru, že tato kvalifikace opravňuje tohoto lékaře vykonávat i soukromou lékařskou praxi v oboru kardiologie, byť příslušný lékař neměl v tomto oboru bývalou nástavbovou atestaci, nýbrž pouze atestaci druhého stupně z oboru interního lékařství. Je totiž všeobecně známo a vyplývá to z kvalifikačních programů té doby, že lékař s atestací druhého stupně musel zvládnout všechny nástavbové obory interního lékařství (včetně kardiologie) ve stejném rozsahu, jako kdyby z těchto oborů absolvoval nástavbovou atestaci. V současné době však podle nových právních předpisů, mj. zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů, (dále též „zákon č. 95/2004 Sb.“), je obor kardiologie samostatným základním oborem. Soukromý lékař, který se bude nově ucházet o oprávnění poskytovat zdravotní služby v oboru kardiologie, proto nebude splňovat nově stanovené kvalifikační předpoklady pro výkon povolání v tomto oboru, neboť nebude mít tzv. specializovanou způsobilost v oboru kardiologie podle posledně uvedeného zákona. Může přitom jít o soukromého lékaře, který je velmi zkušený a dlouhá léta úspěšně vykonává soukromou praxi ke spokojenosti svých pacientů jak v oboru interního lékařství, tak i v oboru kardiologie, a to na základě dnes již zrušené atestace druhého stupně z interního lékařství, aniž v minulosti absolvoval nástavbovou atestaci z oboru kardiologie. Její dodatečné absolvování ve lhůtě 36 měsíců navíc může být pro věkově starší soukromé lékaře nesmírně obtížné, protože kvalifikační a výukový program pro specializační průpravu z oboru kardiologie, stejně jako z jiných atestačních lékařských oborů, vyžaduje nejen složení zkoušky před komisí, ale rovněž absolvování stáže na klinikách a dalších vyšších pracovištích v rozsahu řady měsíců. Nepochybně by za tímto účelem museli dlouhodobě přerušit svou praxi.

37. Z uvedeného je podle navrhovatelů zřejmé, že jde o retroaktivní zásah do již dříve nabytých práv takovéhoto soukromého lékaře. Podobná situace přitom nastává i v dalších lékařských oborech, kdy na základě atestace druhého stupně byla udělena registrace nestátního zdravotnického zařízení pro původně nástavbový a nyní základní lékařský obor, což však nově již nestačí pro splnění podmínky k provozování soukromé lékařské praxe v příslušné odbornosti. Dotčený lékař tak pozbývá svého oprávnění pouze na základě změny zákona, aniž by se jakkoliv provinil. Z těchto důvodů napadená ustanovení porušují podstatu práva na podnikání zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny a představují nepřípustný retroaktivní zásah do již jednou nabytých práv, odporující principu právní jistoty, který je součástí konceptu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.

38. Předmětné námitky proti napadeným přechodným ustanovením zákona o zdravotních službách, jež současně uzavírají argumentaci navrhovatelů, byly se stejným odůvodněním uplatněny i skupinou senátorů, mající v tomto řízení postavení vedlejšího účastníka. II./d
Nepřípustný retroaktivní účinek povinnosti nové registrace poskytovatelů zdravotních služeb
--------------------------------------------

Odůvodnění  Nálezu Ústavního soudu  pro tisk:

 

Ústavní soud rozhodoval v dané věci o rozsáhlých návrzích jedné skupiny poslanců (Pl. ÚS 1/12), jiné skupiny poslanců (Pl. ÚS 7/12) a skupiny senátorů (Pl. ÚS 2/12) na zrušení celé řady zákonů v sociální a zdravotní oblasti (jejich seznam je v závěru této tiskové zprávy), prosazených vládní koalicí v Parlamentu na konci minulého roku (všechny návrhy byly na základě usnesení Pl. ÚS 2/12 a Pl. ÚS 7/12 Ústavním soudem projednány spolu s návrhem prvním Pl. ÚS 1/12). Ústavní soud návrhům vyhověl jen částečně, a to ve stručnosti z následujících důvodů.

Námitka protiústavnosti legislativního procesu (podrobné odůvodnění viz část VI. nálezu)

Navrhovatelé se na prvním místě domáhali zrušení těchto zákonů z důvodu protiústavnosti procedury jejich přijetí. Poslanecká sněmovna o všech těchto zákonech rozhodovala poté, co byly zamítnuty nebo vráceny Senátem s pozměňovacími návrhy. Při jejich opětovném projednávání však přistoupila ke sloučení rozpravy ke všem z nich za současného omezení řečnické doby poslanců na 10 minut a počtu jejich vystoupení na dvě. Takovýto postup sice byl podle Ústavního soudu v rozporu s § 54 odst. 8 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, protože mezi jednotlivými zákony nebyla dána nezbytná obsahová souvislost, Ústavní soud však neshledal porušení základních ústavních principů vztahujících se k proceduře jejich přijetí, a návrh proto v této části zamítl. Zohlednil přitom, že k takovémuto omezení došlo až v závěrečné fázi legislativního procesu a že toto pochybení nezpochybňovalo závěr o tom, že všem zákonodárcům byla zachována možnost seznámit se s obsahem návrhů zákonů, zaujmout k nim stanovisko a v průběhu jejich projednávání toto stanovisko veřejně (nejen) na parlamentní půdě sdělit, případně navrhnout jejich změny. Za opodstatněné nebylo možné považovat ani ostatní námitky týkající se zákonodárné procedury, včetně námitky zařazení těchto zákonů po jejich zamítnutí nebo vrácení Senátem na program probíhající schůze.

Tzv. veřejná služba (podrobné odůvodnění viz část VII. nálezu)

Ústavní soud výrokem I nálezu zrušil § 30 odst. 2 písm. b) zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., ve znění zákona č. 367/2011 Sb. Podle tohoto ustanovení vyřadí krajská pobočka úřadu práce svým rozhodnutím z evidence uchazečů o zaměstnání toho uchazeče, který bez vážného důvodu odmítne nabídku vykonávat veřejnou službu v rozsahu nejvýše 20 hodin týdně v případě, že je v této evidenci veden nepřetržitě déle než 2 měsíce; tzv. veřejnou službu přitom měl uchazeč o zaměstnání vykonat bez nároku na odměnu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že tzv. veřejná služba je v rozporu s celou řadou ustanovení Listiny základních práv a svobod. Porušuje čl. 26 odst. 3 Listiny – právo na přiměřené hmotné zajištění občanů, kteří bez své viny nemohou získávat prostředky pro své životní potřeby prací – neboť rozsah veřejné služby po dobu až 20 hodin týdně již po uplynutí dvou měsíců, kdy je uchazeč v evidenci, nepředstavuje vhodný a přiměřený prostředek k dosažení tvrzených cílů právní úpravy (prevence sociálního vyloučení a udržení pracovních návyků). Nadto, rozsáhlé uvážení, jež je svěřeno krajským pobočkám úřadu práce, při výběru uchazečů, jimž bude veřejná služba nabídnuta, činí celý proces fakticky nahodilým a zakládajícím mezi jednotlivými uchazeči neodůvodněnou nerovnost. Zároveň z tohoto důvodu je toto ustanovení v rozporu se zákazem svévole vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud přisvědčil i tvrzení navrhovatelů, že povinnost uchazečů o zaměstnání přijmout nabídku tzv. veřejné služby a vykonávat ji, je v rozporu se zákazem nucené práce podle čl. 9 odst. 1 Listiny, resp. zákazem nucené a povinné práce podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dospěl k závěru, že veřejná služba je v případě uchazečů o zaměstnání vykonávána nedobrovolně pod pohrůžkou trestu spočívajícího ve vyřazení z evidence a ztrátě zabezpečení v nezaměstnanosti. Rozsah až 20 hodin týdně navíc představuje nepřiměřené břemeno pro uplatňování zákonem vymezených práv, jež jsou uchazečům přiznána jako součást hmotného zajištění. Tato povinnost přitom může s ohledem na její vnější prvky způsobovat u jednotlivých uchazečů ponížení dotýkající se jejich vlastní důstojnosti v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny.

Veřejná služba je nakonec v rozporu i s právem zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. Za odměnu ve smyslu tohoto článku přitom Ústavní soud neuznal plnění poskytovaná uchazečům o zaměstnání (podpora v nezaměstnanosti, hrazení zdravotního pojištění apod.), jejichž rozsah je stejný bez ohledu na to, zda se uchazeč o zaměstnání povinnosti konat veřejnou službu podrobil, anebo zda k jejímu výkonu ani povolán nebyl.

Tzv. přeregistrace provozovatelů nestátních zdravotnických zařízení (podrobné odůvodnění viz část VIII. nálezu)

Ústavní soud výrokem II. zrušil též omezení platnosti dosavadních registrací poskytovatelů nestátních zdravotnických zařízení podle dosavadního zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, a s tím související požadavek nové registrace podle zákona o zdravotních službách v ustanoveních § 121 odst. 1, 4 a 5. Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že tato povinnost nesleduje žádný objektivně zjistitelný účel, k jehož dosažení by měla vést. Ten neplyne ani z dikce zákona, ani z důvodové zprávy k původní verzi vládního návrhu zákona, která s touto povinností nepočítala, a nedokázalo ji poskytnout ani Ministerstvo zdravotnictví či některá z profesních komor, jež byly za tímto účelem osloveny. Absence tohoto účelu vedla Ústavní soud k závěru o rozporu uvedených ustanovení s ústavně zaručeným právem podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), jakož i se zákazem libovůle, jenž vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Národní registr zdravotnických pracovníků (podrobné odůvodnění viz část IX. nálezu)

Skupina senátorů navrhla zrušení celé nové právní úpravy Národního zdravotnického informačního systému podle § 70 až 78 zákona o zdravotních službách, svou argumentaci však uvedla pouze ve vztahu k té její části, jež se týká Národního registru zdravotnických pracovníků. V tomto rozsahu přistoupil k jejímu přezkumu i Ústavní soud, přičemž dospěl k závěru, že § 76 a 77 tohoto zákona je v rozporu s právem zdravotnických pracovníků na informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 Listiny, a tato ustanovení zrušil (výrok III).

Ústavní soud posuzoval, zda rozsah povinně sdělovaných a zveřejňovaných údajů o zdravotnických pracovnících, které se dotýkají jejich práva na informační sebeurčení, obstojí jako vhodný a nezbytný prostředek k dosažení účelů sledovaných zřízením tohoto registru. Jako nezbytné v tomto smyslu přitom neuznal časově neomezené zveřejňování údajů o datu a místě narození, státním občanství, ztrátě oprávnění k výkonu zdravotnického povolání, ztrátě zdravotní způsobilosti, ztrátě bezúhonnosti a délce období, na které je výkon činnosti zakázán. Krom toho, součástí přezkumu ústavnosti takových databází je i otázka přístupu ke shromažďovaným údajům a jejich zabezpečení. Zákon musí stanovit, kdo a za jakým účelem bude mít přístup k těmto údajům, a zajistit, že k nim nebudou mít přístup jiné osoby, resp. že nedojde k jejich zneužití. Těmto požadavkům však napadená úprava nedostála.

Ve zbytku byl návrh na zrušení celé právní úpravy Národního zdravotnického informačního systému zamítnut, neboť navrhovatelé k ostatním jeho částem neargumentovali, zamítnutí v této části však nezakládá tzv. překážku věci rozsouzené (touto částí by se tedy mohl Ústavní soud v budoucnu zabývat znovu, bude-li k ní některým z oprávněných navrhovatelů předestřena ústavněprávně relevantní argumentace). Ústavní soud zdůraznil, že shromažďování a zpracovávání osobních údajů o zdravotním stavu pacientů bez jejich souhlasu představuje velmi intenzivní zásah do jejich základních práv a že v tomto směru je třeba na zákonnou úpravu klást zvlášť přísné požadavky, které ve svém nálezu specifikoval. V této souvislosti proto vyslovil apel na zákonodárce, aby při přijímání nové právní úpravy Národního registru zdravotnických pracovníků zvážil, do jaké míry z těchto hledisek obstojí i ostatní registry tvořící Národní zdravotnický informační systém, a svým včasným zásahem odstranil jejich případné nedostatky, jež by mohly vést k porušování práva pacientů, zdravotnických pracovníků či jiných osob na informační sebeurčení, resp. k jejich budoucí derogaci ze strany Ústavního soudu.

Časové omezení platnosti dříve omezeného přání (podrobné odůvodnění viz část XI./d nálezu)

Poslední zrušovací výrok nálezu (výrok IV) se týká institutu dříve vysloveného přání, jehož smyslem je umožnit pacientovi vyslovení souhlasu nebo nesouhlasu s poskytnutím určité zdravotní služby nebo způsobem jejího poskytnutí pro případ, že by se dostal do takového zdravotního stavu, v němž je nebude moci vyslovit (např. že si nepřeje udržování ve vegetativním stavu života pomocí lékařských přístrojů). Poslední věta § 36 odst. 3 zákona o zdravotních službách stanovila omezení platnosti tohoto přání na 5 let, což je však podle názoru Ústavního soudu v rozporu s čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Umožňuje totiž, aby na dříve vyslovené přání nebyl brán zřetel jen v důsledku prostého uplynutí zákonem stanovené doby jeho platnosti, což je v rozporu s účelem tohoto institutu.

Horní hranice pokut za správní delikty podle zákona o zdravotních službách (podrobné odůvodnění viz X nálezu)

V této části Ústavní soud návrh skupiny senátorů zamítl. Předeslal, že zákonné stanovení horních hranic je zásadně věcí politickou, jež je v kompetenci zákonodárce. Podstatné při aplikaci těchto zákonů v praxi je to, aby v konkrétním případě neměla tato pokuta likvidační charakter, což znamená, že správní orgány mají při jejich ukládání povinnost zvažovat dopady ve vztahu k majetkovým poměrům odpovědného subjektu. Tato povinnost vyplývá přímo z ústavní garance vlastnického práva obsažené v čl. 11 Listiny. Stejně tak nesmí tato pokuta zasahovat do samotné podstaty a smyslu práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Za opodstatněné neshledal Ústavní soud ani námitky neurčitosti předmětných skutkových podstat.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Výrok rozhodnutí ( Nález ) Ústavního soudu a Výrok odůvodnění  převzaty z autorizovaných materiálů Sbírky zákonů a elektronické úřední desky Ústavního soudu.

Dne 09 12 2012                                                                    MUDr. Tomáš  Merhaut